Těm, kteří se ptají nových aktivních záložáků – tedy těch, kteří „dobrovolně převzali brannou povinnost“, proč to vlastně dělají, nemá smysl nic vysvětlovat, stejně by to nikdy nepochopili.
Jak se píše ve Wild at Heart, poslání chlapa je možné shrnout ve třech bodech: battle to fight, adventure to live, beauty to rescue. Já jsem společně asi s dvacítkou podobných šílenců a dvou šílenkyň (!!) absolvoval šestitýdenní „náročný, ale atraktivní“ nepřetřžitý výcvik ve Vyškově a přilehlých lesích, lukách, potocích, rybníčcích, kanálech, plynových komorách, střelnicích a na závěr taky hospodách nutný k přijetí do aktivních záloh, který má rysy nejméně dvou ze tří jmenovaných kréd.
O záložkách se toho moc neví a nemají žádnou velkou publicitu, celkem přehledná informace je přímo na armádním webu.
Motivace jsou různé. Někdo si jde odpočinout od pracovního stereotypu, prostě přijde vhod únik od složitých úskalí „toho bordelu jménem civil“, někdo chce institucionalizovat své military a airsoft zájmy, další hledají své tělesné a duševní limity, někdo má prostě jen to nepopsatelné mrazení, když se koukne na rukáv a má tam českou vlajku, samozřejmě vždycky se najde nějaká ta „duva“, pro kterou je to jen „práce“ a chladný kalkul pro pár korun, které za svou službu vlasti ročně dostane.
Scény jako vystřižené z Olověné vesty nebo G.I. Jane nečekejte, přece jenom je to jen základní výcvik, pro někoho možná až škoda, někdo se naopak překvapivě velmi diví, že se v armádě vůbec běhá.
Celkově má vojenský život svoje neměnná specifika, které pochopit dokáže jen ten, kdo si to zažil a upřímně je mi velmi líto všech, kteří si odbývali svoji povinnou vojnu nedobrovolně (a to ani nemluvím o těch, kteří třeba dva roky k tomu všemu poslouchali ještě tu bolševickou omáčku). Být tam zavřený proti své vůli a někdy ještě v atmosféře mazácké vojny není fakt správné, ale buďme rádi, že tyhle časy jsou už pryč.
Šest týdnů je z pohledu vojáka profesionála hrozně krátká doba, takže není na místě nic zobecňovat a vyvozovat závěry, ale přeci jenom člověku něco utkví:
Tak například chůze v tvaru. Na začátku si člověk připadá jako debil, leč jakmile se to tak nějak sehraje a projdete si počátečními „takticko ztmelovacími“ úskalími, je to až překvapivě uklidňující záležitost doplněná pravidelným rytmem podupávání pevných vojenských podrážek. V tu chvíli je jedno, jestli je zima nebo déšť, máte-li žízěň nebo hlad, prostě jdete automaticky v poklidu dál a Vaše myšlenky si svobodně poletují po vojenském prostoru.
Den má svůj pevný režim, člověk si ani neuvědomuje, jak až zrůdně příjemný dokáže být fakt, že máte neustále nějak nalajnovaný program, že jakákoliv činnost podléhá přísné organizaci, že nejste online, a místo telefonu všude taháte samopal vz. 58. Vaší ranní prioritou je hladké oholení, čisté boty a narvat u snídaně do maskáčů chleba na potom, víc už nic.
S tím souvisí ale i to, že třeba ztratíte zažitý biorytmus a tělo se s tím srovnává tak, že upouští plyny „vzniklé hořením prachové náplně“. To vede samozřejmě k velmi zajímavým situacím, které doplněny o lehce primitivní leč situaci naprosto odpovídající humor, jsou nezapomenutelné.
Celkově výborná zkušenost pro dobordružné povahy, instruktoři jsou banda přísných ale férových chlapíků a zážitky veskrze pozitivní. Otázkou je, jak by to vypadalo, kdyby v tom měl člověk žít třeba svůj profesní život…